26.3.2026

Australský Nový Jižní Wales bude mít jednotný pacientský záznam: co si z toho můžeme odnést?

Česká elektronizace zdravotnictví se v roce 2026 dostala do bodu, kdy už nejde jen o pilotní projekty a obecné deklarace. Zákon o elektronizaci zdravotnictví 325/2021 Sb. má od ledna plnou účinnost, Evropský prostor pro zdravotní data (EHDS) stanovuje závazné milníky (od roku 2029 by měla probíhat přeshraniční výměna pacientských souhrnů a eReceptů a od roku 2031 výměna laboratorních výsledků a propouštěcích zpráv). V tomto kontextu stojí za pozornost, co se právě děje v australském Novém Jižním Walesu.
Komentáře
Mezinárodní srovnání
Závěr

Nejlidnatější australský stát, New South Wales (NSW), totiž po více než dekádě roztříštěné digitalizace spouští konsolidaci celé IT infrastruktury do jednoho klinického systému, tzv. Single Digital Patient Record (SDPR). Za asi miliardu australských dolarů (15 miliard korun) nahrazuje devět nemocničních informačních systémů, šest administrativních platforem a pět laboratorních systémů jednou integrovanou platformou, kterou bude používat 220 veřejných nemocnic a poskytovatelů péče a 600 komunitních zařízení. První ostrý start je plánován na březen 2026 v rurálních oblastech, celý proces by mělo být dokončen do konce roku 2028. Australský příklad ale není jen hezký příběh o digitalizaci, ale také tvrdý test governance, financování a důvěry veřejnosti. A pro Česko v mnoha dimenzích velmi užitečný příklad.

Foto: Kimberly Sue Walker/Getty Images

Digitální fragmentace v Česku a Austrálii

NSW se k jednomu záznamu nedostalo jedním skokem. Nejprve si v letech 2010-2015 patnáct zdravotních obvodů pořídilo vlastní elektronické systémy. Digitalizace tedy proběhla, ale každý obvod si vybral jiného dodavatele (podobně jako české nemocnice). Výsledkem bylo devět nekompatibilních platforem: pacient se přesouval, data ale téměř vůbec. Lékaři trávili podle odhadů čtvrtinu pracovní doby dohledáváním informací. Až deset procent nemocničních přijetí bylo přičítáno nežádoucím účinkům léků a osmnáct procent medicínským chybám spojeným s nedostupností informací v místě péče. Kolem roku 2020 však NSW dospěl k závěru, že integrovat devět systémů donekonečna je neudržitelné.

Miliardový kontrakt a jeho stíny

Po výběrovém řízení, do něhož se zapojilo přes 350 odborníků, často z klinické praxe, byl v roce 2022 pro jednotný eHealth systém vybrán Epic Systems. V květnu 2024 vznikla samostatná implementační autorita SDPRIA (Single Digital Patient Record Implementation Authority) se zákonným mandátem a zazdrojováním. Klinický design SDPR vedlo přes 70 specializovaných pracovních skupin (vč. lékařů, sester, farmaceutů a laborantů), aby systém odpovídal reálným postupům, ne jen IT specifikacím. Rollout probíhá v pěti etapách: ta současná (první) vlna v oblasti Hunter New England se týká 25 000 zaměstnanců. Záměrně zvolená sekvence od nejméně lidnatých oblastí má zajistit, že periferní nemocnice nebudou poslední v řadě.

V roce 2025 nicméně auditní úřad NSW označil byznys plán SDPR za neúplný. Chyběly odhady nákladů integrace s desítkami starých systémů, které zůstanou v provozu ještě roky, a provozní náklady nebyly robustně odhadnuty. Zde však nejde pouze o australské specifikum. Australský federální My Health Record, rozpočtovaný na 467 milionů dolarů, překročil 766 milionů v nákladech ještě před svým spuštěním. Britský National Programme for IT byl v roce 2011 zrušen jako jedno z největších IT selhání veřejného sektoru, podobnou zkušenost máme i z Česka. Vzorec je univerzální: nákup softwaru je ta jednodušší část. Migrace dat, paralelní provoz, školení, redesign pracovních postupů a dekomise starých platforem, to jsou ty nejdůležitější a nejtěžší kroky.

Australské varování: nutnost si získat na svou stranu odbornou i laickou veřejnost

Australský federální systém My Health Record nabízí v lecčems další varovný příběh. Původně byl spuštěn v roce 2012 jako dobrovolný (opt-in), do roku 2018 však přilákal jen asi 5,8 milionu Australanů (necelou pětinu populace). Vláda proto přešla na model opt-out: kdo se v definované době neodhlásí, bude v systému automaticky. Neproběhla však žádná celostátní kampaň, občanům nepřišel ani dopis či další zpráva. Přístup k citlivým datům získalo velmi rychle až 900 tisíc zdravotníků (a jejich přístupy nebyly v systému dostatečně detailně dokumentovány, což vedlo k obavám ze zneužití). Dokonce i policie mohla do systému nahlédnout bez soudního příkazu. Následovalo senátní vyšetřování a novela z roku 2018, která zpřísnila podmínky přístupu policie, zavedla právo na trvalé smazání záznamu a omezila sekundární využití dat. Průzkum z roku 2020 ukázal, že 71 procent Australanů o systému ví jen málo (jen asi 23 procent svůj záznam někdy otevřelo) a téměř třetina obyvatel (29 procent) se ze systému odhlásilo či svůj záznam úplně smazalo. Hlavním důvodem byla nedůvěra ve schopnost vlády chránit citlivá osobní data (79 procent).

V debatě o souhlasu pacientů je přitom podstatné rozlišovat mezi systémy SDPR a My Health Record. Nově vznikající SDPR je hlavně klinický systém: pacient se z něj „neodhlašuje", souhlas je implicitní v rámci péče, s jasnými pravidly pro přístup k datům bez vědomí pacienta (v akutních a odůvodněných případech). Naopak My Health Record je sdílený národní eHealth systém, který předpokládá potřebu získat souhlas pacienta.

Co z toho plyne pro Česko

Česká situace je na tom v něčem hůř a v něčem paradoxně lépe. V roce 2024 zaznamenalo Česko v celoevropském eHealth indexu skokový nárůst o 26 bodů proti roku 2023 (největší skok ze všech členských států), ale k tomu došlo z velmi nízkého výchozího bodu. Na druhou stranu nemáme tolik nekompatibilních digitálních sil jako australský NSW. Tato výhoda pozdního příchodu znamená méně integračního dluhu a snažší pozici pro nasazení moderních standardů. Ale je časově omezená: s každým rokem nekordinované digitalizace narůstá přesně ten typ fragmentace, který NSW řešilo dekádu.

Zákon 325/2021 Sb. nezakládá centrální úložiště, ale integrované datové rozhraní pro bezpečný přenos mezi poskytovateli, pacienty a pojišťovnami. To je legitimní cesta. Ale pokud se standardy typu HL7 FHIR pouze doporučují a nevynucují, skončíme tam, kde skončilo NSW před rokem 2020, s roztříštěností, kterou pak budeme konsolidovat za mnohonásobně vyšší cenu.

Z australské zkušenosti plyne několik přenositelných poznatků:

  1. Governance (řízení procesu) musí mít silný mandát: NSW zřídilo autoritu se zákonným ukotvením a 57 pracovními skupinami. Koordinační skupina při ministerstvu na transformaci tohoto rozsahu nestačí.
  2. Interoperabilita má přednost před volbou platformy: Česko nemusí jít cestou jednoho megaprojektu, ale standardy musí mít zuby.
  3. Rozpočty musí od prvního dne zahrnovat technologický a integrační dluh, náklady migrace a přechodové období: samotná cena licencí a technologií je jen špička ledovce.
  4. Důvěra se buduje předem, ne zpětně: zapojení odborných a pacientských organizací, srozumitelná pravidla přístupu a individuální auditní stopa jsou investice, která se brzy vrátí.
  5. Měřitelné úspěchy musí přijít co nejdříve: sdílení laboratorních výsledků, propojení ambulantní a nemocniční péče a další benefity musí být analyzovány a kvantifikovány s průběžným publikováním výsledků (jako argumentem pro další rozvoj).

Skutečný test australského projektu přijde za několik měsíců při uvedení SDPR do ostré praxe, test českého elektronického zdravotnictví by mohl za několik málo let poté. Tehdy se ukáže, jestli nový zákon a nařízení EHDS promění reálnou praxi poskytovatelů v ČR a deklarace nezůstanou jen na papíře.

Pokud z Austrálie něco plyne jasně, pak to, že dostupnost technologií sama nic negarantuje a že proces digitalizace a elektronizace musí mít jasně vymezený cílový stav, vymahatelnost a finanční i odborné zazdrojování celého procesu. A pokud bychom chtěli přešlapovat na místě a do digitalizace neinvestovat, australský příklad ukazuje, že účet za roztříštěnost a absenci digitální integrace se nakonec stejně dostaví.

Stáhnout whitepapers
Stáhněte si whitepapers v .pdf podobě pro podrobnější informace na toto téma