.
.
Průměrný Čech stráví za čtyřicetiletou kariéru v práci zhruba devět let čistého času. [1] A přesto na to, jak moc pracovní podmínky ovlivňují naše zdraví, myslíme obvykle míň než na výši výplaty. Rozsáhlá studie z roku 2024, která srovnávala data z celé Evropy, USA, Austrálie a Jižní Koreje, přitom ukazuje, že bezpečnost a kvalita pracovních podmínek vysvětluje 10 až 15 % rozdílů ve spokojenosti se životem – tedy zhruba tolik, co zdravotní stav a výrazně víc než příjem domácnosti, který vysvětluje jen 2 až 5 %. [2] Čeští zaměstnanci navíc v roce 2024 odpracovali v průměru 37,8 hodiny týdně, o necelé dvě hodiny víc než průměr EU (36 hodin). [3]
Práce přitom spoluutváří náš životní styl (pracovní dobu, stres, pohyb), prostředí, ve kterém trávíme velkou část dne, i přístup ke zdravotní péči (pracovnělékařské prohlídky). A patří mezi determinanty zdraví, které na rozdíl od genetiky nebo širších sociálních vztahů lze nejlépe pochopit, měřit a ovlivňovat prostřednictvím veřejné politiky. Zdraví na pracovišti v Česku lze sledovat hned několika samostatnými datovými zdroji, které se navzájem nepřekrývají a měří různé věci: evidencí nemocí z povolání, pracovní neschopností a pracovními úrazy.
V tomto textu se soustředíme na první z nich: nemoci z povolání (pomocí dat z Národního registru nemocí z povolání, který spravuje Státní zdravotní ústav a Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS a SZÚ) [4], protože jde o jediný ukazatel, u kterého stát oficiálně uznává, že nemoc způsobila práce – a s tím i nárok na odškodnění. Jak uvidíme, právě to je zároveň jeho největší slabina. Aby byla nemoc jako nemoc z povolání vůbec uznána, musí splnit tři podmínky najednou: musí být na oficiálném seznamu nemocí z povolání, zdravotní stav pacienta musí odpovídat dané diagnóze a případně požadovanému stupni závažnosti a musí být prokázána objektivní expozice vyvolávající příčině na konkrétním pracovišti. [5] Pokud onemocnění na seznamu není nebo se nepodaří prokázat přímou souvislost s konkrétním pracovním rizikem, je to z pohledu státu běžná nemoc: léčí se přes veřejné pojištění a nárok na odškodnění od zaměstnavatele nevzniká.
Dlouhodobě nejvýznamnějším zdrojem nemocí z povolání zůstávají fyzikální faktory (hluk, vibrace, přetěžování, chlad, teplo, záření), které tvoří 39 %, následují nemoci dýchacích cest (19 %) a nemoci přenosné a parazitární (18 %), jejichž podíl vyhnal nahoru především covid-19 uznávaný od začátku pandemie u zdravotnických pracovníků; doznívání této vlny je patrné ještě i v datech za rok 2025.
Hlavní zdravotní důsledky nemocnosti způsobené fyzikálními faktory ukazuje graf výše. Nemoci z jednostranného a nadměrného přetěžování šlach a periferních nervů, včetně syndromu karpálního tunelu, tvoří za posledních 30 let (od roku 1996) nejpočetnější skupinu. Dnes za ní nestojí horníci, ale především montážní dělníci a operátoři výroby, typicky z automobilového průmyslu, dále zámečníci a svářeči – a také prodavačky u pokladen v supermarketech. Zbylé dvě kategorie nemocí způsobených fyzikálními faktory, poruchy sluchu způsobené hlukem a nemoci z vibrací, obě v českých podmínkách historicky úzce spjaté s hornictvím a těžkým průmyslem, dlouhodobě ubývají, přičemž hluk klesá prudčeji než vibrace. Rozdílné tempo poklesu vysvětlují SZÚ a Ministerstvo zdravotnictví ČR tím, že ochrana před hlukem se dá řešit poměrně levně a účinně na úrovni jednotlivce (chrániče sluchu) i zdroje (tiché stroje), zatímco vibrace se přenášejí přímo skrze ruku/nástroj a jejich eliminaci je technicky těžší dosáhnout (výměna celého nářadí za antivibrační je dražší a pomalejší). [6]
Od roku 2023 patří na seznam nemocí z povolání i nová položka: chronické onemocnění bederní páteře. [7] Uznaných případů je ale zatím jen hrstka; první přišel až v roce 2024, v roce 2025 pak bylo uznáno šest případů. První uznaný případ se týkal stavebního dělníka, položka ale míří na všechny, kdo denně zvedají a přenáší těžká břemena, například skladníky, stavbaře, řidiče, pečovatelky i sestry. Nejlépe zdokumentovaný je přitom problém u poslední jmenované skupiny – tedy u profese, která dnes mezi nemocemi z povolání vede: výzkum Národního institutu SYRI z roku 2022 zjistil, že si na bolesti zad stěžuje 93 % z 529 dotázaných všeobecných sester. [8] Podle autorů výzkumu je to navíc číslo spíš podhodnocené – průzkum totiž nemohl zachytit sestry, které kvůli bolestem zad z oboru už odešly. Proč je tedy uznaných případů tak málo? Kritéria jsou velmi přísná: je potřeba prokázat poškození více meziobratlových plotének na magnetické rezonanci, alespoň tři roky rizikové práce a dvanáct měsíců pracovní neschopnosti. Právě tuto přísnost částečně zmírňuje novela seznamu z listopadu 2025. [9] Podle nové úpravy už těch dvanáct měsíců pracovní neschopnosti nemusí jít za sebou – stačí, když se v součtu naberou za celou dobu, kdy byl člověk práci vystaven. Zdravotní sestra, která byla kvůli zádům čtyři měsíce mimo práci v roce 2022, tři měsíce v roce 2023 a pět měsíců v roce 2025, tak nově nárok na uznání získá – podle staré úpravy by jí nevznikl. Totéž platí pro skladníka, který střídá období neschopenky s návraty na rampu, nebo pro pečovatelku v domově pro seniory.
Změny v nemocích z povolání a jejich demografii odrážejí i širší proměnu struktury české ekonomiky. Ústup těžkého průmyslu a hornictví, kde dominovala fyzicky náročná práce mužů spojená s hlukem, vibracemi a přetěžováním, je doprovázen sílícím podílem zdravotnictví a sociálních služeb, tedy sektoru, který je dnes výrazně feminizovaný – ženy v něm podle ČSÚ tvořily v roce 2025 81 % zaměstnanců. [10] Tento posun je v datech Národního registru dobře patrný i mimo pandemické roky: v letech 1996–2000 tvořili nejpočetnější profesní skupinu horníci v těžbě uhlí (20–26 % všech případů v daném roce) a muži představovali 59–65 % všech zasažených osob. Zhruba od poloviny minulé dekády se na první místo mezi profesemi opakovaně dostávají zdravotní sestry a zdravotnický personál a podíl žen mezi uznanými případy postupně roste: v letech 2017–2019, tedy ještě před pandemií, se poměr mužů a žen přiblížil téměř k vyrovnanému stavu (51 % mužů, 49 % žen). Pandemie covidu-19 pak tento trend prudce urychlila: v letech 2021–2024 tvořily zdravotní sestry s uznaným onemocněním covid-19 jako nemocí z povolání 84–92 % všech případů daného roku a podíl žen mezi osobami s uznanou nemocí z povolání vyskočil na 79–81 %. I po odeznění pandemie zůstal v roce 2025 podíl žen na 73 %, tedy citelně výš než kdykoli před rokem 2020. Nejde tedy jen o pandemický výkyv, ale přinejmenším zčásti o trvalý posun k feminizovaným profesím zdravotnictví a sociální péče. [11]
Havíře z devadesátých let a dnešní zdravotní sestry či pečovatelky přitom spojuje jedno: fyzicky náročná práce, která tělo dlouhodobě opotřebovává – u horníků především sluch, ruce a nervy poškozené hlukem a vibracemi, u sester záda. Rozdíl je v tom, jak snadno se poškození dá prokázat. Hluk nebo vibrace na pracovišti lze změřit a porovnat se zákonným limitem(vyhláška); u bolesti zad je příčin mnoho: věk, životní styl, jiná onemocnění a jen část z nich lze s jistotou přičíst právě pracovní zátěži. Právě proto seznam u chronického onemocnění bederní páteře vyžaduje podstatně přísnější důkazy než u fyzikálních faktorů, což je jeden z důvodů, proč bylo do konce roku 2025 uznáno jen sedm případů.
Pokud se oficiální statistiky spoléhají výhradně na uzavřený seznam s přísně definovanými prahovými hodnotami, zachycují nutně jen zlomek reálného výskytu potíží souvisejících s prací, a to i tam, kde je souvislost s povoláním dobře zdokumentovaná, jako u bolesti zad zdravotních sester. Podobný mechanismus lze čekat i jinde – u řidičů a skladníků s bolavými zády, u kuchařů a uklízeček s opotřebovanými klouby, u učitelů s poškozenými hlasivkami, a zejména u sociálních pracovníků či operátorů call center, jejichž hlavní zátěží není fyzická práce, ale chronický stres, který na českém seznamu nemocí z povolání nefiguruje vůbec: čím hůř je nemoc uznatelná, tím spíše lze očekávat, že lidé na žádost rezignují, změní zaměstnání nebo o pracovní příčině svých potíží ani nevědí.
Poslední novela seznamu (nařízení vlády č. 428/2025 Sb., účinné od listopadu 2025) jde správným směrem: u chronického onemocnění bederní páteře zmírňuje podmínku dvanácti měsíců pracovní neschopnosti, zpřesňuje diagnostická kritéria a covid-19 vyčleňuje jako samostatnou položku seznamu. Jde ale o jednorázovou opravu, ne o systémovou změnu: seznam se dál pravidelně nereviduje a kdo se nevejde do pevně daných prahů, nárok nemá – bez ohledu na to, jak pestrá jsou dnešní povolání a jejich rizika.
Dobrou praxí je větší flexibilita v rozhodování: hraniční případy posuzovat individuálně, místo aby musely přesně splnit pevně daná kritéria. Takto to řeší například Francie, kde vedle tabulky přesných kritérií (konkrétní diagnóza, minimální doba expozice, taxativní seznam povolání) funguje už od roku 1993 i doplňkový systém: když pracovník kritéria tabulky nesplní (nebo jeho nemoc v tabulce vůbec není, ale způsobila mu alespoň 25% trvalou invaliditu), může souvislost s prací prokázat individuálně před regionální komisí tří lékařů. Německo má navíc stálý dvanáctičlenný poradní sbor lékařů, který průběžně – ne jednorázovou novelou – vyhodnocuje nové vědecké důkazy a navrhuje ministerstvu úpravy seznamu. Oba mechanismy – individuální posouzení hraničních případů i stálá revize seznamu – v českém systému chybí. Právě ony by přitom mohly zachytit případy, jako jsou bolavá záda sester, které se do přesných kritérií nevejdou.
Pomoct by mohlo i lepší propojení dat, která český stát už sbírá, jen odděleně: registr nemocí z povolání, registr pracovních úrazů i registr kategorizace prací spravuje ÚZIS jako tři samostatné evidence. Že by se jejich systematické propojení připravovalo, se nám nepodařilo doložit. Otevřenou otázkou tak zůstává, kolik dalších hraničních případů, podobných těm sesterským, dnes zůstává neviditelných.
Bez flexibilnějšího a pravidelně revidovaného systému zůstávají neviditelné nejen samotné případy, ale i jejich ekonomické dopady: ztracená produktivita, náklady na léčbu a předčasné odchody z fyzicky i psychicky náročných profesí, jaké dnes ve stále větší míře tvoří zdravotnictví a sociální služby. Otázkou zůstává, nakolik dnešní čísla o nemocech z povolání skutečně odrážejí zdravotní rizika práce v Česku a nakolik jde jen o odraz toho, co se zrovna rozhodneme (a dokážeme) měřit. Dokud bude seznam fungovat jako uzavřená tabulka bez pojistky pro hraniční případy, jakou mají ve Francii nebo Německu, bude odpověď spíš ta druhá.
[1] Vlastní přepočet z údaje Eurostatu.
[2] Green, F., Lee, S., Zou, M., Zhou, Y. (2024). Work and life: the relative importance of job quality for general well-being, and implications for social surveys. Socio-Economic Review, 22(2), 835–860. (academic.oup.com/ser)
[3] Eurostat (2024), citováno podle Euro.cz: Češi pracují mnohem více než průměrní Evropané — dáta za zaměstnance 20–64 let, plné i zkrácené úvazky.
[4] Vlastní data Národního registru nemocí z povolání (SZÚ, ÚZIS).
[5] NZIP.cz: Jak probíhá posuzování a uznávání nemocí z povolání
[6] SZÚ, Hluk v pracovním prostředí; tisková zpráva MZd ČR k nemocem z povolání (2012).
[7] Nařízení vlády č. 506/2021 Sb.
[9] Nařízení vlády č. 506/2021 Sb.
[10] ČSU, Zaměstnaní podle tříd klasifikace zaměstnání.
[11] Vlastní data Národního registru nemocí z povolání (SZÚ).
