Ještě před několika lety se veřejná diskuse v českém zdravotnictví točila kolem objemu peněz: kolik má stát do zdravotnictví poslat a jak si polepší jednotlivé profesní skupiny. I kvůli potřebě zvýšit mezinárodní konkurenceschopnost a technologickou vybavenost systému došlo k navýšení výdajů na zdravotní péči - na dvojnásobek v absolutních hodnotách a asi o 2% HDP v relativním srovnání (na dnešních 8,5% českého HDP). Strukturální problémy však v této době byly odsouvány stranou a příchod koronavirové pandemie jejich řešení ještě oddálil. Teprve v posledních několika letech začalo být zřejmé, že objem peněz sám o sobě problémy nevyřeší. Že bez změny organizace péče, většího využití moderních technologií, rozvoje kompetencí a jasného měření výsledků bude systém jen dál bobtnat, aniž by to přineslo zásadní efekt pro pacienty i poskytovatele.
Tento posun je dobře vidět i na tom, jak dnes o zdravotnictví mluví politici, odborné společnosti, pojišťovny i média. Do hlavního proudu debaty se dostala témata, která byla dříve spíše okrajová. Například efektivita péče, prevence, koordinace služeb, využití dat nebo nákladová efektivita sociálních i zdravotních intervencí. Už to není jen diskuze o tom, komu kolik přidáme, ale také o tom, jaké zdravotní výsledky dostáváme za téměř desetinu našeho HDP.
To se promítá i do práce institucí. V posledních letech začaly ÚZIS, pojišťovny a Kancelář zdravotního pojištění zveřejňovat detailnější data o výkonnosti systému, ať už jde o strukturu výdajů, personální kapacity, lůžkový fond nebo vybrané ukazatele kvality. Češi tak poprvé zdravotnictví vidí v datech, která dříve nebyla běžně dostupná. Debata se díky tomu opírá o konkrétní fakta, ne o dojmy. Doufejme, že v dalších letech dojde také k komplexnějšímu vyhodnocení v rámci HSPA (Health Systems Performance Assessment).
V “léčbou ovlivnitelné úmrtnosti” se Česko za poslední dekádu výrazně zlepšilo, zhruba ze 181 úmrtí na 100 tisíc obyvatel v roce 2013 na přibližně 142 v roce 2023. Jde o stabilně pozitivní trend, ke kterému přispívá mimo jiné včasnější záchyt onemocnění, lepší provázanost péče v kardiovaskulární i onkologické oblasti a dostupnost inovací v diagnostice i terapiích, které jsou v Česku lépe dostupné než v mnoha bohatších zemích. Po pandemii se začíná postupně stabilizovat očekávaná délka života, která se v roce 2025 opět blíží 80 rokům.
Na druhé straně z dat jasně vyplývá, kde systém zaostává. Preventabilní úmrtnost je stále vyšší než průměr OECD. Stárnutí populace je rychlejší, než na co jsme připraveni. Kapacity v primární péči, následné a dlouhodobé péči jsou nedostatečné a změny spíše pomalé. Personální krize u sester není krátkodobým problémem, ale strukturálním důsledkem stárnutí profesí, dlouhého vzdělávání a odchodů mimo obor.
Pozitivní je, že dnes už se těmto tématům nelze vyhýbat. A že se o nich mluví věcněji. Významnou roli v tom mají i nezávislé odborné iniciativy, včetně (věřím) naší Iniciativy pro efektivní zdravotnictví. Ty připomněly i cynikům, kteří na kvalitu a dostupnost péče rezignovali, že strukturální změny mohou pomoci všem skupinám obyvatel a společnosti skrze investice do lidského kapitálu a produktivity. Například naše studie „Zdravotnictví pro budoucnost“ ukazuje, že hlavní otázka nezní, kolik do zdravotnictví dáme, ale co za ty peníze dostaneme. A že pokud nebudeme posilovat primární péči, digitalizaci, koordinaci a dlouhodobou péči, bude systém narážet na limity mnohem dříve, než si myslíme.
Odborné platformy, které v posledních letech vznikly, posunuly debatu o tématech jako je efektivita, rozhodování založeném na datech, měření výsledků péče a dalších, které by neměly být jen výlučnou doménou akademiků a teoretiků. Diskuze o efektivitě, dostupnosti a kvalitě péče dnes mají silnější zastoupení na konferencích a začínají je vnímat i tradičně konzervativní odborné společností, které se dřív spíše změnám bránily.
Nejde jen o to, že o efektivitě a kvalitě máme více analýz a příspěvků na konferencích, ale i o to, že lepší debata vytváří tlak na lepší politická rozhodnutí. A to začíná být vidět i v programovém prohlášení vznikající vlády. Přestože dokument obsahuje i obecné pasáže, nelze přehlédnout několik věcných priorit. Týkají se posílení primární péče, stabilizace personálu, dostupnosti léčiv, modernizace digitalizace a koordinace péče. Poprvé se také explicitně mluví o významu pacientských organizací nebo o nutnosti revize nemocniční sítě. To jsou témata, která vyžadují politickou odvahu a před pár lety rezonovala o mnoho méně.
Lze samozřejmě namítnout, že programové prohlášení nic negarantuje. A to je pravda. Česká politika má bohatou zkušenost s tím, že kvalitní analýzy končí u obecných deklarací a formulací. Přesto je třeba říci, že kvalita veřejné debaty se zlepšila natolik, že se politikům hůř vyhýbá věcným argumentům. A že tlak na skutečné změny je dnes silnější než dřív.
České zdravotnictví má stále vážné nedostatky. Nedostatečná prevence a podpora zdravého životního stylu, nedostatečné kapacity v komunitní a dlouhodobé péči, strukturální personální krize a přebujelá nemocniční síť jsou problémy, které nezmizí samy. Ale poprvé po dlouhé době máme přesný obraz toho, co je třeba udělat. A také rostoucí shodu mezi odborníky, pojišťovnami, zaměstnavateli i mnoha politiky.
To neznamená, že nás čekají bezbolestné roky. Znamená to ale, že zdravotnictví je dnes řízeno méně hrozbami stávek za vyšší platy a více daty a doporučeními vycházejícími z dobré mezinárodní praxe. Klíčová otázka už nezní, kolik komu přidat, ale jak zvýšit hodnotu toho, co si za omezené prostředky kupujeme.
Pokud se podaří tento trend udržet a přetavit do konkrétních kroků, má české zdravotnictví šanci projít modernizací, kterou potřebuje. Ne díky jedné velké reformě, ale díky lepším rozhodnutím založeným na faktech, nikoliv dojmech. A to je změna, kterou je potřeba ocenit.
