Postgraduální vzdělávání představuje zásadní prvek v zajištění kvalitní zdravotní péče. Umožňuje lékařům a lékařkám rozvíjet znalosti a dovednosti získané během studia a výrazně ovlivňuje, jak budou přistupovat ke svým pacientům v rámci klinické praxe. Téma specializačního vzdělávání by mělo být důležité nejen pro odborníky, ale i pro širokou veřejnost, protože kvalita péče, kterou očekáváme od svých lékařů, úzce souvisí i s jejich specializační přípravou.
Absolvováním lékařské fakulty získává lékař tzv. odbornou způsobilost. To znamená, že může vykonávat práci lékaře, avšak pouze pod odborným dozorem či dohledem. Ukončením studia na lékařské fakultě tedy vzdělávací proces nekončí. Aby mohl lékař pracovat samostatně, musí získat tzv. specializační způsobilost. [1]
Specializační vzdělávání je proces, během něhož lékař prohlubuje své znalosti a praktické dovednosti ve zvoleném medicínském oboru. V průběhu tohoto období musí splnit:
Specializační vzdělávání se dělí na dvě části:
Absolvent si může vybrat z 19 základních kmenů. Vzdělávání v rámci kmene trvá 30 měsíců a je zakončeno kmenovou zkouškou. Na základní kmen navazuje vlastní specializovaný výcvik, který je završen atestační zkouškou. Celková délka postgraduálního vzdělávání se liší v závislosti na zvoleném medicínském oboru (máme celkem 43 základních oborů) a trvá 3 až 6 let, přičemž nejkratší doba je stanovena pro obor všeobecného praktického lékařství. [2]
Na rozdíl od jiných států EU je v České republice volba lékařského oboru pro absolventy zcela volná. To znamená, že absolventi si mohou vybrat jakýkoliv obor bez ohledu na aktuální kapacity nebo poptávku lékařů v dané specializaci. Tento systém však přispívá k nerovnoměrnému rozložení lékařů mezi jednotlivými obory a nereflektuje tak aktuální potřeby ve zdravotnictví. [3]
Od začátku roku 2025 vstoupila v platnost novela vyhlášky č. 397/2020 Sb., která mění podmínky v rámci základního kmene. Klíčovými změnami jsou zrušení předkmenových kurzů a větší flexibilita v povinné odborné praxi. Zjednodušeně řečeno to znamená, že lékaři mohou vynechat všechny části tzv. kolečka (2 měsíce na ARO, 2 měsíce na interně a 2 měsíce na chirurgii) a těchto 6 měsíců přesunout do specializované praxe relevantní pro jejich konkrétní základní kmen. Každý lékař v kmenové přípravě má do konce února možnost rozhodnout, zda bude pokračovat podle stávajícího systému nebo přejde na nový systém. [4]
Začátkem února jsem kontaktovala studijní oddělení, kde mi bylo sděleno, že bližší informace k novele vyhlášky obdrželi teprve nyní (tedy začátkem února). Z rozhovoru se studijní referentkou také vyplynulo, že není stanovena žádná systematická evidence ohledně zařazení a dodržování nového vzdělávacího programu. V praxi to znamená, že lékař, který se rozhodne přejít na nový systém, si pouze nechá od svého školitele podepsat např. svůj vzdělávací program s potvrzením o změně programu, který pak následně předloží ke kontrole před samotnou kmenovou zkouškou.
Kvalita poskytované zdravotní péče se v České republice mezi jednotlivými kraji může výrazně lišit, a podobné rozdíly lze pozorovat i v kvalitě postgraduálního vzdělávání. Vzhledem k velkému počtu akreditovaných pracovišť a absenci určité systematické kontroly není ministerstvo zdravotnictví schopno efektivně monitorovat všechna tato zařízení a tím zajistit stejnou úroveň vzdělání pro všechny lékaře.
Dalším problémem je nejasně definovaná role školitele. Každý lékař ve specializační přípravě by měl mít přiděleného školitele, který by ho provázel celým vzdělávacím procesem a zajistil mu přístup k jeho vzdělávacímu programu. Podle průzkumu z roku 2022 však 14 % respondentů uvedlo, že neví, kdo je jejich školitel, 26 % uvedlo, že se jejich školitel do vzdělávání vůbec nezapojuje, a 22 % uvedlo pouze minimální zapojení. [5] To ukazuje, že role školitele často zůstává spíše formální.
S tím souvisí i časté nedodržování vzdělávacího plánu, který by měl být lékaři předán do tří měsíců od nástupu do zaměstnání. Podle průzkumu však vzdělávací plán obdrželo pouze 30 % lékařů, přičemž plně dodržován byl jen ve 39 % případů. [6] Dalším problémem je samotný obsah vzdělávacího plánu, který lékaři často považují za velmi obtížně splnitelný. To může vést například i k falšování podpisů u jednotlivých výkonů. Absence jasného plánu zároveň způsobuje, že vedení oddělení mnohdy opomíjí odborné povinnosti mladých lékařů, což následně prodlužuje dobu jejich specializační přípravy.
Jednou z častých stížností absolventů lékařských fakult během specializačního vzdělávání je nedostatečný dohled a dozor při jejich práci, stejně jako nutnost vykonávat úkony, na které se necítí dostatečně kvalifikováni. V praxi to může vést k situacím, kdy vás na urgentním příjmu ošetřuje lékař, který nemá možnost konzultovat svůj postup se starším atestovaným lékařem. Tento problém je často způsoben nedostatkem lékařů, včetně těch atestovaných, na jednotlivých pracovištích. Situaci dále komplikuje i neochota či nemožnost některých pracovišť uvolňovat lékaře na povinné kurzy a stáže kvůli personálnímu podstavu, což opět přispívá k dalšímu prodlužování doby k získání atestace.
Dalším tématem, které s postgraduálním vzděláváním souvisí, i když ne zcela přímo, je prodlužování specializační přípravy u žen během nebo po rodičovské dovolené. Povinnosti spojené s rodinou často neumožňují ženám pracovat na plný úvazek (přičemž ne všechny nemocnice nabízejí možnost zkráceného úvazku). To výrazně prodlužuje dobu potřebnou k získání atestace a zároveň přispívá i k značným platovým rozdílům mezi muži a ženami ve zdravotnictví. [7] S tímto problémem je spojeno i diskriminační jednání, se kterým se ženy ve zdravotnictví často setkávají. Podle průzkumu se s nějakou formou diskriminace setkalo 46 % respondentů [8], přičemž většinu tvořily ženy. Typickými příklady diskriminace jsou upřednostňování mužů při plnění povinných stáží a kurzů v rámci specializačního nebo preference mužských uchazečů na pracovních pohovorech.
Je zřejmé, že problémy ohledně postgraduálního vzdělávání neleží ani tak v jeho samotné struktuře, ale spíše v jeho praktickém provedení. Pro efektivní fungování systému v budoucnu jsou systematické změny nevyhnutelné.
Klíčovým bodem je zavedení důkladnější a systematické kontroly nad celým procesem postgraduálního vzdělávání, která by mohla zajistit vyšší a konzistentnější kvalitu napříč jednotlivými pracovišti. K tomu by mohl přispět i nově chystaný projekt IPVZ s pracovním názvem „Administrátor“, jehož pilotní verze by měla být spuštěna již ve druhé polovině roku 2025. [9] Cílem tohoto projektu je digitalizace, snížení administrativní zátěže a větší přehlednost postgraduálního vzdělávání. Dalším krokem by mohlo být např. zavedení motivačních odměn pro školitele, které by je povzbudily k aktivnějšímu zapojení do vzdělávacího procesu, či snížení celkového počtu základních oborů, kterých je v ČR více než v jiných státech.
Vzdělávací plán by měl více reflektovat reálné požadavky jednotlivých medicínských oborů, aby byly stanovené cíle dosažitelné a odpovídaly skutečným potřebám praxe, aniž by byli lékaři nuceni hledat způsoby, jak systém obcházet. Zároveň by bylo vhodné zvážit posun od striktního zaměření na počet týdnů strávených na jednotlivých pracovištích více směrem k tzv. competency-based medical education, jak je tomu běžné například ve Kanadě. [10] Tento přístup by umožnil lékařům lépe se zaměřit na osvojení konkrétních dovedností a znalostí nezbytných pro jejich specializaci. Taková změna by nejen zlepšila kvalitu přípravy mladých lékařů, ale také usnadnila dokončení specializačního vzdělávání například lékařům po rodičovské dovolené nebo těm, kteří nemohou pracovat na plný úvazek.
Kvalitní postgraduální vzdělávání je zásadní nejen pro profesní rozvoj lékařů, ale i pro udržení vysoké úrovně zdravotní péče v České republice. Zlepšení tohoto systému může významně přispět ke snížení odlivu mladých lékařů do zahraničí a zajistit, že pacienti budou mít přístup ke kvalitní zdravotní péči.
