Rozdíly v přístupu ke zdravotně-sociální péči v České republice a Německu: financování a reformní výzvy

Struktura a financování zdravotně-sociální péče

Česká republika

V Českém modelu existuje silná institucionální bariéra mezi zdravotní a sociální sférou. Nemocnice a zdravotnická zařízení spadají pod zdravotní pojišťovny a Ministerstvo zdravotnictví, zatímco domovy pro seniory a pečovatelské služby jsou financovány z rozpočtů obcí, krajů a Ministerstva práce a sociálních věcí. Tento rozpor často vede k nesystémovosti a komplikacím při přechodu pacientů mezi zdravotní a sociální péčí.

V České republice je systém zdravotní péče financován prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, na které odvádějí zaměstnanci 4,5 % a zaměstnavatelé 9 % z hrubé mzdy. Stát hradí pojistné za vybrané skupiny obyvatel, jako jsou děti, senioři a nezaměstnaní. Celkové sociální pojištění v ČR činí 31,9 % z hrubé mzdy, z toho zaměstnavatelé odvádějí 24,8 % a zaměstnanci 7,1 %. Sociální služby jsou financovány převážně z veřejných rozpočtů, přičemž klienti domovů pro seniory či jiných sociálních zařízení si často musí část nákladů hradit sami. Na rozdíl od Německa v Česku doposud neexistuje specializované pojištění dlouhodobé péče, což vede k neudržitelnému financování sociálních služeb.

Německo

Německý systém zdravotního pojištění je financován prostřednictvím povinných příspěvků zaměstnanců i zaměstnavatelů. Na zdravotní pojištění odvádějí zaměstnanci 7,3 % a zaměstnavatelé 7,3 % ze mzdy, přičemž zdravotní pojišťovny mohou uplatnit dodatečný příspěvek. Německé sociální pojištění činí 21,2 % z hrubé mzdy, přičemž zaměstnavatelé i zaměstnanci odvádějí shodně 9,3 %. Kromě toho existuje samostatné pojištění dlouhodobé péče (Pflegeversicherung), na které odvádějí zaměstnanci 1,8 % a zaměstnavatelé dalších 1,8 %, přičemž bezdětní zaměstnanci platí vyšší sazbu (2,1 %). 

Celkové zatížení zaměstnanců v Německu na povinných odvodech je vyšší než v Česku – činí přibližně 20–21 % z hrubé mzdy, včetně zdravotního, sociálního a důchodového pojištění.

Srovnání povinných odvodů ze mzdy

‍

Příklad návaznosti péče u německého pacienta

Pacient, který prodělal mozkovou mrtvici (CMP), je v Německu po akutní hospitalizaci převeden na rehabilitační kliniku. Tato následná péče je hrazena kombinovaně ze zdravotního pojištění (pokrytí zdravotní rehabilitace) a z dlouhodobého pojištění (Pflegeversicherung), které pokrývá osobní asistenci a dlouhodobou podporu při adaptaci na nový zdravotní stav. Tento model zajišťuje plynulý přechod mezi akutní a dlouhodobou péčí bez větší finanční zátěže pro pacienta.

Možné reformy pro Českou republiku

Zavedení české verze "Pflegeversicherung" (pojištění dlouhodobé péče)

Zavedení pojištění dlouhodobé péče může mít dvě různé formy: 

1. Varianta 1 - rozpočtově neutrální varianta - přerozdělení části stávajících odvodů zdravotního a sociálního pojištění do nového fondu pojištění dlouhodobé péče. Zapojení ekvivalentní části z odvodů pro zaměstnance a zaměstnavatele. Znamenalo by nutné škrty či omezení ve stávajícím využití odvodů.
2. Varianta 2 - zvýšené odvody pro “nové pojištění” - ekvivalentní navýšení odvodů pro zaměstnance a zaměstnavatele. Znamenalo by vyšší “daňovou” zátěž pro běžného spotřebitele. Dokázalo by však do systému dlouhodobé péče zaručeně dovést větší množství prostředků, které nejsou dostatečně saturovány ze státního rozpočtu, jak dokládají mezinárodní srovnání např. v rámci OECD a EU.

Propojení zdravotní a sociální péče

1. Vytvoření centrální databáze pacientů, která by umožnila lepší sdílení informací mezi zdravotními a sociálními službami.
2. Zakládání integrovaných center péče, kde by pacienti mohli plynule přecházet mezi nemocniční a následnou péčí bez administrativních překážek.
3. Posílení komunitních a domácích služeb, které by umožnily snížit tlak na lůžková zařízení.
4. Větší podpora pečujících rodin, například skrze zavedení přímého finančního příspěvku pro osoby pečující o blízké, podobně jako v Německu (ten by se počítal neformálnímu pečujícímu jako přímá forma “mzdy za péči”), možnost částečného úvazku se státní kompenzací mzdy pro pečující osoby, či daňové úlevy pro rodiny pečující o seniory a osoby se zdravotním postižením.

Rozšíření kapacit sociálních služeb

1. Investice do pobytových a terénních služeb, které by byly financovány přímo z nového fondu dlouhodobé péče. Investice do pobytových a terénních služeb by měly reagovat na dlouhodobý strukturální nedostatek kapacit, zejména v oblasti péče o seniory a osoby se zdravotním postižením. Podle odhadů Asociace poskytovatelů sociálních služeb chybí v České republice přibližně 15 až 20 tisíc lůžek v pobytových zařízeních. Při investičním nákladu přibližně 3 miliony Kč na jedno nové lůžko by celková potřebná investice mohla dosahovat 45–60 miliard Kč. Tyto prostředky by mohly být financovány z nového fondu dlouhodobé péče, případně ve spolupráci s veřejně-soukromými partnery. Současně by měla být podpořena i síť terénních a ambulantních služeb, kde by investice směřovaly především do rozšíření personálních kapacit a dostupnosti v odlehlých regionech.
2. Zavedení modelu veřejně-soukromého partnerství pro výstavbu a provoz center sociálně-zdravotní péče, například formou zavedení modelu veřejně-soukromého partnerství (PPP) pro výstavbu a provoz center sociálně-zdravotní péče. To by mohlo pomoci překonat omezené kapacity veřejného investování. Soukromý partner by mohl financovat, vybudovat a částečně provozovat nová zařízení, zatímco stát či kraj by garantoval dostupnost služeb, regulační dohled a částečné spolufinancování péče. Tento model lze uplatnit zejména v regionech s výrazným nedostatkem kapacit. Inspiraci lze čerpat např. z Rakouska či Německa, kde PPP projekty úspěšně fungují v oblasti domovů pro seniory či zařízení následné péče.
3. Zvýšení platů a zlepšení pracovních podmínek v sociálních službách s cílem přilákat více kvalifikovaného personálu. Zvýšení platů a zlepšení pracovních podmínek v sociálních službách je nezbytné pro přilákání a udržení kvalifikovaného personálu, zvláště v době stárnutí populace. Navýšení mezd například o 10 % by znamenalo zvýšení hrubé mzdy o cca 3 000 Kč měsíčně na pracovníka, což by při zhruba 100 000 zaměstnancích představovalo dodatečný roční náklad okolo 3,6 miliardy Kč. Tyto prostředky by mohly být čerpány z nového fondu dlouhodobé péče nebo postupným navyšováním rozpočtu MPSV. Regionální rozdíly v atraktivitě práce v sociálních službách jsou přitom výrazné. V některých krajích, jako je Ústecký nebo Karlovarský, kde je obecně nižší průměrná mzda, může být práce v sociálních službách relativně atraktivnější. Naproti tomu v Praze nebo ve Středočeském kraji je plat v sociálních službách hluboko pod průměrem regionálních příjmů, což způsobuje personální poddimenzovanost služeb. Možným řešením je zavedení regionálních mzdových koeficientů nebo příplatků, které by reflektovaly lokální trh práce a životní náklady. Jinou variantou je systém motivačních grantů či dotačních bonusů na mzdy v exponovaných regionech, financovaný centrálně, ale distribuovaný cíleně podle aktuální dostupnosti pracovníků a míry podfinancování.

Možné výhody a úskalí zavedení pojištění dlouhodobé péče v ČR

‍

Závěr

Reforma zdravotně-sociální péče v Česku by mohla vést k efektivnějšímu a dostupnějšímu systému, a to buďto cestou přesměrování části zdravotního a sociálního pojištění do nového fondu dlouhodobé péče nebo zvýšením odvodů. To by zajistilo stabilnější financování, zatímco lepší koordinace mezi zdravotními a sociálními službami by zvýšila efektivitu celého systému. Inspirace německým modelem by pomohla překonat současné problémy s financováním a organizací dlouhodobé péče. 

‍