Rozdíly v přístupu ke zdravotně-sociální péči v České republice a Německu: financování a reformní výzvy

Struktura a financování zdravotně-sociální péče

Česká republika

V Českém modelu existuje silná institucionální bariéra mezi zdravotní a sociální sférou. Nemocnice a zdravotnická zařízení spadají pod zdravotní pojišťovny a Ministerstvo zdravotnictví, zatímco domovy pro seniory a pečovatelské služby jsou financovány z rozpočtů obcí, krajů a Ministerstva práce a sociálních věcí. Tento rozpor často vede k nesystémovosti a komplikacím při přechodu pacientů mezi zdravotní a sociální péčí.

V České republice je systém zdravotní péče financován prostřednictvím veřejného zdravotního pojištění, na které odvádějí zaměstnanci 4,5 % a zaměstnavatelé 9 % z hrubé mzdy. Stát hradí pojistné za vybrané skupiny obyvatel, jako jsou děti, senioři a nezaměstnaní. Celkové sociální pojištění v ČR činí 31,9 % z hrubé mzdy, z toho zaměstnavatelé odvádějí 24,8 % a zaměstnanci 7,1 %. Sociální služby jsou financovány převážně z veřejných rozpočtů, přičemž klienti domovů pro seniory či jiných sociálních zařízení si často musí část nákladů hradit sami. Na rozdíl od Německa v Česku doposud neexistuje specializované pojištění dlouhodobé péče, což vede k neudržitelnému financování sociálních služeb.

Německo

Německý systém zdravotního pojištění je financován prostřednictvím povinných příspěvků zaměstnanců i zaměstnavatelů. Na zdravotní pojištění odvádějí zaměstnanci 7,3 % a zaměstnavatelé 7,3 % ze mzdy, přičemž zdravotní pojišťovny mohou uplatnit dodatečný příspěvek. Německé sociální pojištění činí 21,2 % z hrubé mzdy, přičemž zaměstnavatelé i zaměstnanci odvádějí shodně 9,3 %. Kromě toho existuje samostatné pojištění dlouhodobé péče (Pflegeversicherung), na které odvádějí zaměstnanci 1,8 % a zaměstnavatelé dalších 1,8 %, přičemž bezdětní zaměstnanci platí vyšší sazbu (2,1 %). 

Celkové zatížení zaměstnanců v Německu na povinných odvodech je vyšší než v Česku – činí přibližně 20–21 % z hrubé mzdy, včetně zdravotního, sociálního a důchodového pojištění.

Srovnání povinných odvodů ze mzdy

Příklad návaznosti péče u DE pacienta

Pacient, který prodělal mozkovou mrtvici (CMP), je v Německu po akutní hospitalizaci převeden na rehabilitační kliniku. Tato následná péče je hrazena kombinovaně ze zdravotního pojištění (pokrytí zdravotní rehabilitace) a z dlouhodobého pojištění (Pflegeversicherung), které pokrývá osobní asistenci a dlouhodobou podporu při adaptaci na nový zdravotní stav. Tento model zajišťuje plynulý přechod mezi akutní a dlouhodobou péčí bez větší finanční zátěže pro pacienta.

Možné reformy pro Českou republiku

1. Zavedení české verze "Pflegeversicherung" (pojištění dlouhodobé péče):
   
   • Zavedení skrze více možných variant
     
     1. Varianta 1 - rozpočtově neutrální varianta - přerozdělení části stávajících odvodů zdravotního a sociálního pojištění do nového fondu pojištění dlouhodobé péče. Zapojení ekvivalentní části z odvodů pro zaměstnance a zaměstnavatele. Znamenalo by nutné škrty či omezení ve stávajícím využití odvodů.
     2. Varianta 2 - zvýšené odvody pro “nové pojištění” - ekvivalentní navýšení odvodů pro zaměstnance a zaměstnavatele. Znamenalo by vyšší “daňovou” zátěž pro běžného spotřebitele. Dokázalo by však do systému dlouhodobé péče zaručeně dovést větší množství prostředků, které nejsou dostatečně saturovány ze státního rozpočtu - to dokládají mezinárodní srovnání např. OECD, EK apod.
2. Propojení zdravotní a sociální péče:
   
   • Vytvoření centrální databáze pacientů, která by umožnila lepší sdílení informací mezi zdravotními a sociálními službami.
   • Zakládání integrovaných center péče, kde by pacienti mohli plynule přecházet mezi nemocniční a následnou péčí bez administrativních překážek.
   • Posílení komunitních a domácích služeb, které by umožnily snížit tlak na lůžková zařízení.
3. Podpora pečujících rodin:
   
   • Zavedení přímého finančního příspěvku pro osoby pečující o blízké, podobně jako v Německu, který by se počítal neformálnímu pečujícímu jako přímá forma “mzdy za péči”.
   • Možnost částečného úvazku se státní kompenzací mzdy pro pečující osoby.
   • Daňové úlevy pro rodiny pečující o seniory a osoby se zdravotním postižením.
4. Rozšíření kapacit sociálních služeb:
   
   • Investice do pobytových a terénních služeb, které by byly financovány přímo z nového fondu dlouhodobé péče. Investice do pobytových a terénních služeb by měly reagovat na dlouhodobý strukturální nedostatek kapacit, zejména v oblasti péče o seniory a osoby se zdravotním postižením. Podle odhadů Asociace poskytovatelů sociálních služeb chybí v České republice přibližně 15 až 20 tisíc lůžek v pobytových zařízeních. Při investičním nákladu přibližně 3 miliony Kč na jedno nové lůžko by celková potřebná investice mohla dosahovat 45–60 miliard Kč. Tyto prostředky by mohly být financovány z nového fondu dlouhodobé péče, případně ve spolupráci s veřejně-soukromými partnery. Současně by měla být podpořena i síť terénních a ambulantních služeb, kde by investice směřovaly především do rozšíření personálních kapacit a dostupnosti v odlehlých regionech.
   • Zavedení modelu veřejně-soukromého partnerství pro výstavbu a provoz center sociálně-zdravotní péče, například formou zavedení modelu veřejně-soukromého partnerství (PPP) pro výstavbu a provoz center sociálně-zdravotní péče. To by mohlo pomoci překonat omezené kapacity veřejného investování. Soukromý partner by mohl financovat, vybudovat a částečně provozovat nová zařízení, zatímco stát či kraj by garantoval dostupnost služeb, regulační dohled a částečné spolufinancování péče. Tento model lze uplatnit zejména v regionech s výrazným nedostatkem kapacit. Inspiraci lze čerpat např. z Rakouska či Německa, kde PPP projekty úspěšně fungují v oblasti domovů pro seniory či zařízení následné péče.
   • Zvýšení platů a zlepšení pracovních podmínek v sociálních službách s cílem přilákat více kvalifikovaného personálu. Zvýšení platů a zlepšení pracovních podmínek v sociálních službách je nezbytné pro přilákání a udržení kvalifikovaného personálu, zvláště v době stárnutí populace. Navýšení mezd například o 10 % by znamenalo zvýšení hrubé mzdy o cca 3 000 Kč měsíčně na pracovníka, což by při zhruba 100 000 zaměstnancích představovalo dodatečný roční náklad okolo 3,6 miliardy Kč. Tyto prostředky by mohly být čerpány z nového fondu dlouhodobé péče nebo postupným navyšováním rozpočtu MPSV. Regionální rozdíly v atraktivitě práce v sociálních službách jsou přitom výrazné. V některých krajích, jako je Ústecký nebo Karlovarský, kde je obecně nižší průměrná mzda, může být práce v sociálních službách relativně atraktivnější. Naproti tomu v Praze nebo ve Středočeském kraji je plat v sociálních službách hluboko pod průměrem regionálních příjmů, což způsobuje personální poddimenzovanost služeb. Možným řešením je zavedení regionálních mzdových koeficientů nebo příplatků, které by reflektovaly lokální trh práce a životní náklady. Jinou variantou je systém motivačních grantů či dotačních bonusů na mzdy v exponovaných regionech, financovaný centrálně, ale distribuovaný cíleně podle aktuální dostupnosti pracovníků a míry podfinancování.

Možné výhody a úskalí zavedení pojištění dlouhodobé péče v ČR

Závěr

Reforma zdravotně-sociální péče v Česku by mohla vést k efektivnějšímu a dostupnějšímu systému, a to buďto cestou přesměrování části zdravotního a sociálního pojištění do nového fondu dlouhodobé péče nebo zvýšením odvodů. To by zajistilo stabilnější financování, zatímco lepší koordinace mezi zdravotními a sociálními službami by zvýšila efektivitu celého systému. Inspirace německým modelem by pomohla překonat současné problémy s financováním a organizací dlouhodobé péče. 

‍