V grafu měsíce přinášíme vizualizaci predikcí z dokumentu Ageing report 2024. Daná data z oblasti dlouhodobé péče a zdravotnictví jsou však predikována v absolutních počtech a pro naši vizualizaci jsme se rozhodli zasadit tato čísla do širšího kontextu. Pro tento krok jsme využili predikce počtu obyvatel dostupné na Eurostatu. Díky tomu můžeme komentovat graf měsíce, který je tedy spíše predikcí měsíce, v mezinárodním srovnání a v přepočtu na 1 000 obyvatel. Všechna data jsou komentována v rámci baseline variant.
Jak je na první pohled patrné, počet klientů/pacientů služeb dlouhodobé péče ve věkové kohortě 65+ je v přepočtu na 1 000 obyvatel údaj, který se zásadně liší mezi námi a západními zeměmi, které v rámci dat sledujeme již několik posledních článků zabývající se převážně terénní dlouhodobou péčí. Pro srovnání bylo do výběru zařazeno i Rakousko, které datově vychází velmi podobně jako Česká republika. Čím je tento velký rozdíl způsoben? Velmi pravděpodobně půjde o lepší rozdělení definice služeb dlouhodobé péče mezi námi a vybranými západními státy. Je totiž velmi pravděpodobné, že počet lidí s potřebami dlouhodobé péče je v těchto státech (v přepočtu na 1 000 obyvatel) podobný. V ČR však (zřejmě stejně jako v Rakousku) mnoho lidí s potřebou dlouhodobé péče končí v rámci lůžek péče zdravotní. Lze poté hovořit o fenoménu tzv. sociálních hospitalizací.
Této hypotéze nahrává i další grafické srovnání – výdajů na zdravotnictví a dlouhodobou péči jako % HDP dané země. Zde lze konstatovat, že Rakousko vydává na LTC poměrně velmi podobnou část výdajů. Rozdíl však nastává v oblasti zdravotnictví, kdy Rakousko v roce 2022 uvádí hodnotu 7,8 %, kdežto ČR 6,4 %. Výsledkem je kumulativně slabá pozice ČR v oblasti výdajů na zdravotnictví a LTC. Jak je z predikce patrné, žádné velké změny v pozici ČR se v dalších letech v EU neočekávají.
Za velmi zajímavé lze též označit srovnání přírůstků pacientů mezi jednotlivými státy. ČR z tohoto srovnání sice vychází jako země s relativně největším přírůstkem do roku 2070, nicméně v absolutních číslech nejde o tak velký růst jako v západních státech. Zajímavým poznatkem je to především z důvodu, že v českém prostředí se neustále mluví o extrémně nepříznivé demografické situaci, která se však dle daných predikcí nepromítá do počtu pacientů dlouhodobé péče ve srovnání s ostatními státy. Je možné, že za dané zkreslení může opět špatné rozdělení pacientů na sociálně-zdravotním pomezí, které není možné opravit v daných predikcích.
I tak můžeme konstatovat, že růst v relativním pojetí o 112 % do roku 2070 je enormní zátěž pro systém dlouhodobé péče, kterou je nutné co nejrychleji řešit. Tento růst bude velmi náročný především z hlediska plánování kapacit. Stát bude muset velmi úzce kooperovat se soukromým kapitálem, aby bylo možné takový růst ufinancovat. Nehledě na fakt, že plánovací kapacity státu jsou jednoduše nedostatečné. Tuto situaci může ilustrovat dnešní nedostatek služeb dlouhodobé péče v mnohem méně napjatých demografických podmínkách.
Co však můžeme poměrně dobře analyzovat z hlediska dlouhodobé péče, jsou terénní služby. Potenciál služeb dlouhodobé péče v rámci terénních agentur domácí péče a pečovatelských služeb (či osobní asistence / odlehčovacích služeb) je využit suboptimálně. V přepočtu na 1 000 obyvatel vykazujeme 3-4x nižší počty pacientů/klientů těchto služeb než západní státy, kde jsou terénní služby značně rozvinuty a jejich užívání je ve společnosti normalizováno.
Je taktéž možnost, že počty pacientů jsou v rámci ČR a Rakouska velmi nízké kvůli velkému množství neformálních pečujících, kteří nevyužívají žádných formálních služeb dlouhodobé péče. Ať už z důvodu nedostupnosti, neznalosti/komplexnosti systému apod. Náš systém tak vede neformální pečující do mnohem složitější a těžší situace, než ve které by se mohli s podporou formálních služeb nacházet. Česká ekonomika zase přichází o mnohdy ekonomicky aktivní obyvatele, kteří mohou končit v horším zdravotním i psychickém stavu, než kdyby nikdy pečovat nezačali. Ve výsledku můžeme tedy mluvit o naprosto zbytečné penalizaci neformálních pečujících na základě špatně nastaveného systému, který chronicky nedoznává změn z důvodu politické neodpovědnosti. Mezinárodní srovnání tyto hypotézy pouze posiluje.
