Dlouhodobá péče v ČR prošla v roce 2024 zásadní změnou. Po třech dekádách snah byla schválena legislativní úprava v oblasti sociálních a zdravotních služeb. Tento krok je přelomový, protože poprvé vzniká legislativní rámec pro sociálně-zdravotní služby, které kombinují zdravotní a sociální péči. Tato péče je určena především seniorům nad 75 let, kteří potřebují nejen kvalitní zdravotní péči, ale i sociální pomoc, která kompenzuje jejich nesoběstačnost. Ačkoli je toto legislativní řešení průlomové, v oblasti dlouhodobé péče stále existuje mnoho problémů, které je nutné řešit.
Hlavním motivem těchto problémů je stárnutí české populace, na které sektor dlouhodobé péče není připraven. Neuspokojené žádosti ukazují, že kapacity lůžkových i terénních služeb jsou nedostatečné a že tyto služby nejsou na sociálně-zdravotní úrovni propojené. Neformální pečovatelé často nemají přehled o všech možnostech pomoci, které mohou využít. Systém financování přes jednoleté neinvestiční transfery přináší poskytovatelům nestabilní zázemí, které, spolu s cenovou regulací, podporuje netransparentní platby třetích stran. Plánování kapacit nebere v úvahu komplexní sociálně-zdravotní služby a chybí systém pro transparentní hodnocení a benchmarking kvality služeb.
Nedostatek kapacit v dlouhodobé a následné péči se projevuje nejen horší kvalitou života obyvatel, ale také neefektivním využíváním zdrojů v akutní lůžkové péči, která často poskytuje nákladnou péči v případě tzv. „sociálních hospitalizací“, kdy není možné pacienta propustit do domácí léčby nebo vhodnějšího zařízení pro následnou či dlouhodobou péči.
Tuto kapitolu v studii si můžete přečíst také jako PDF.
Česká republika čelí vážným problémům v oblasti péče o obyvatele, kteří potřebují sociální či zdravotní asistenci v následné či dlouhodobé péči. Téměř 58 % lidí nad 65 let, kteří mají omezení ve třech a více základních činnostech denního života (například pohyb, hygiena, oblékání, stravování nebo komunikace), nedostává potřebnou pomoc – ani od profesionálních služeb, ani od rodiny. Tito lidé často zůstávají odkázáni sami na sebe.
Zároveň se očekává, že do roku 2045 vzroste potřeba domácí zdravotní péče o 60 % oproti roku 2019. Přesto ji v roce 2019 využívalo jen 4,5 % českých seniorů, což je výrazně méně než v jiných evropských zemích. Například v Nizozemsku to bylo 19,1 % a v Belgii 15,7 %.
Dalším problémem je nedostatek míst v pobytových zařízeních. Aby se udržela současná úroveň dostupnosti, bude potřeba do roku 2035 vybudovat asi 39 000 nových lůžek – což je o 53 % víc než v roce 2021. To znamená, že bychom měli každý rok přidávat zhruba 2 800 lůžek. V roce 2022 ale vzniklo jen 1 928 nových míst, a většina z nich byla otevřena v domovech se zvláštním režimem provozovaných soukromými firmami.
Na základě výše popsaných dat lze jednoznačně konstatovat, že očekávaný nárůst poptávky po službách dlouhodobé péče v porovnání s kapacitami systému, kterými momentálně disponujeme, je enormní. Dle analýzy společnosti BCG se jen do roku 2035 zvýší potřeba lůžkové kapacity o 28 tisíc lůžek. Tento výpočet vychází ze složené roční míry růstu v hodnotě 3 %. Takový předpoklad je možný na základě vývoje předchozích let. Je ovšem důležité poznamenat, že ve výpočtu jde zřejmě pouze o kapacity sociálních pobytových služeb. Avšak i z tohoto pohledu se potřeba 28 tisíc lůžek mezi lety 2021 a 2035 jeví jako velmi problematická.
Dalším možným úhlem pohledu na danou problematiku je tzv. úroveň vybavenosti služeb na 1 000 obyvatel. Pro zpřesnění těchto odhadů je vhodné určit úroveň vybavenosti na 1 000 obyvatel v dotčené věkové kohortě, tedy nad 75 let. V rámci našeho jednoduchého propočtu založeného na datech MPSV (lůžka DS a DZR za sociální část), ÚZIS (lůžka LDN a ošetřovatelská lůžka za zdravotní část) a ČSÚ (data a predikce počtu obyvatel v ČR) jsme byli schopni identifikovat úroveň vybavenosti těmito službami v roce 2021. Pokud bychom chtěli udržet vybavenost těmito službami v roce 2035, museli bychom počítat s růstem lůžek pouze v sociální oblasti o 31 tisíc jednotek. Pro zdravotní oblast jde o 8 tisíc lůžek. Kombinovaně bychom tedy museli zvýšit náš lůžkový fond od roku 2021 do roku 2035 o téměř 39 tisíc lůžek. Takové tempo výstavby znamená přibližně 2 800 lůžek ročně po dobu 14 let.
Vzhledem k faktu, že máme kompletní veřejně dostupná data z této oblasti pouze do roku 2022, lze konstatovat, že již v prvním roce jsme dosáhli výsledku o 900 lůžek horšího než optimum. Při opakování této situace by šlo o deficit 12 600 lůžek do roku 2035. Tento růst je tažen převážně sociální částí lůžek. Pokud přetrvávají trendy z posledních 15 let pozorování, za tento růst může především vznik nových kapacit domovů se zvláštním režimem (DZR) v soukromém segmentu. Je tedy alarmujícím faktem, že bez zásadních změn systému dlouhodobé péče nebudeme schopni udržet ani dnešní úroveň vybavenosti těchto služeb, která není v mezinárodním srovnání nijak dobrá, což dokládají i data Eurostatu.
Kapacity systému doplňují ještě terénní a ambulantní služby, které jsou nedílnou součástí systému dlouhodobé péče. Bohužel, především u služeb terénní péče nedošlo stále k propojení sociální a zdravotní složky péče a poskytovatelé jsou při provozování komplexních služeb stále nuceni fungovat v několika paralelních systémech byrokracie (registrace, výkaznictví), řízení financí a zaměstnanců. Kapacity sociálních terénních služeb byly v roce 2021 108 tisíc klientů.
U kapacit zdravotních terénních služeb (tedy agentur domácí péče) hovoříme o 170 tisících pacientů. V rámci terénních služeb však nemůžeme z dosavadních dat odhadovat složenou kapacitu sociálně-zdravotní části, jelikož klienti sociální části a pacienti zdravotní části se mohou překrývat. Maximální možná hranice terénních sociálně-zdravotních služeb je však přibližně 108 tisíc jedinců za předpokladu, že všichni klienti sociální části jsou příjemci i zdravotní péče.
Velký nedostatek legislativního ukotvení dlouhodobé péče spočívá ve vynechání terénních služeb. Díky tomu jsou terénní služby stále rozdělené na sociální (pečovatelské služby, osobní asistence, odlehčovací služby) a zdravotní (agentury domácí péče) s unikátním postavením paliativní péče. Tu v terénu poskytují mobilní hospice, které již poskytují komplexní sociálně-zdravotní služby lidem na konci jejich života. To, co se tedy alespoň částečně povedlo v paliativní péči, se rozhodně nepovedlo v běžné domácí péči, kde stále sociální a zdravotní služby musí koexistovat a spolupracovat navzdory nastavení našeho legislativního rámce.
Systém dlouhodobé péče v terénních službách nefunguje efektivně a nenabízí komplexní řešení. Nejvíce pro změny mluví údaje z publikace OECD Health at a Glance, které se zaměřují na neuspokojené potřeby dlouhodobé péče u lidí nad 65 let, kteří žijí v domácím prostředí. V ČR je alarmující, že až 70 % lidí s omezením v alespoň jedné základní životní potřebě (Activities of Daily Living, ADL) nemá dostatečnou péči. U těch, kteří mají omezení ve třech ADL, tento podíl dosahuje až 58 %. Takové statistiky jasně ukazují, že je třeba jednat a změnit systém.
S ohledem na rostoucí počet klientů, kteří budou potřebovat náročnější péči v domácím prostředí, zejména kvůli nedostatečným kapacitám pobytových služeb, je klíčová integrace obou systémů. Je nezbytné umožnit lepší koordinaci těchto služeb už na legislativní úrovni. Aktuální systém terénní péče totiž neumožňuje komplexní poskytování těchto služeb, které budeme v budoucnu nezbytně potřebovat.
Poskytovatelé by měli být motivováni k tomu, aby vytvářeli komplexní terénní služby na jednom místě, a to buď prostřednictvím dotačního financování, nebo plateb od zdravotních pojišťoven. Tento krok je nezbytný pro zajištění péče pro nesoběstačné pacienty v domácím prostředí, přičemž ideálním řešením je integrace domácí péče, pečovatelských služeb a služeb mobilního hospice do jedné služby. U paliativní péče by měla být bonifikace ještě vyšší. Současný systém ročních dotačních výzev však pouze zhoršuje stabilitu financování těchto služeb, což je problém, který je nutné řešit.
Jediným oficiálním měřítkem pro hodnocení kvality sociálních služeb v ČR jsou takzvané standardy kvality sociálních služeb. Podle analýz (například Národní strategie rozvoje sociálních služeb 2016–2025 z dílny MPSV) však současná inspekce nemá dostatečné personální ani finanční kapacity, aby mohla plošné dodržování uvedených standardů spolehlivě kontrolovat.
Na rozdíl od některých jiných zemí, například Finska, kde dohled nad kvalitou a standardy sociální a zdravotní péče zajišťuje národní autorita Valvira, zatím v ČR neexistuje komplexní a celostátně uplatňovaný rámec, který by umožnil přesné porovnání kvality napříč poskytovateli.
I přes skutečnost, že plánování sociálních služeb je plně v gesci krajů jako samosprávných celků, je nutné otevřít otázku určitého sbližování těchto systémů v oblasti sociálně-zdravotního pomezí. Momentálně neexistuje v národním měřítku mapový (Geographic Information System, GIS) nástroj, který by dokázal odhalovat bílá místa na základě propojení dat z Registru poskytovatelů sociálních služeb (MPSV) a Národního registru poskytovatelů zdravotních služeb (ÚZIS). Takový GIS nástroj by mohl být užíván jako podklad pro plánování sociálně-zdravotních služeb mezi oběma resorty nebo zdravotními pojišťovnami a kraji, které mají povinnost spravovat svoje sítě sociálních či zdravotních služeb.
Rozvoj case managementu v ČR by měl probíhat mnohem rychlejším tempem, než jak tomu je v současnosti. Většina pečujících osob často nemá dostatečné informace o tom, na jaké služby mají nárok a jaké možnosti jim mohou pomoci. Mnozí se neorientují v systému, který zahrnuje domácí péči, pečovatelské služby, osobní asistenci a další formy podpory.
V ČR je case management stále nedostatečně rozvinutý. Podle výzkumu provedeného Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí (VÚPSV) jen asi 26,4 % sociálních pracovníků uplatňuje metody case managementu ve své praxi. Zároveň velká část pečujících osob nemá dostatek znalostí různých typů podpory, na kterou mají nárok.
