České zdravotnictví se dlouhodobě pyšní vysokou dostupností a kvalitou péče, která je v mnoha ohledech srovnatelná se západní Evropou, ovšem za výrazně nižší podíl HDP. Tento model „vysokého výkonu za málo peněz“ se však podle mnoha expertů vyčerpal. Aktuální debata se již netočí pouze kolem celkové sumy, která do systému proudí skrze zdravotní pojišťovny, ale především kolem vnitřní struktury těchto výdajů a jejich efektivního využití.
Kritici současného stavu často poukazují na přílišnou roztříštěnost lůžkové péče a podhodnocení segmentů, které by mohly systému dlouhodobě ulevit – například primární péče, následné péče nebo již zmíněné prevence. Na druhé straně stojí obrovské investice do inovativních terapií a specializovaných center, které sice posouvají medicínu vpřed, ale kladou extrémní nároky na rozpočty, jež nejsou nafukovací. Otázka „kde ubrat“ je přitom politicky i společensky mnohem citlivější než shoda na tom, kam peníze přidat.
Abychom do této komplexní problematiky vnesli jasnější pohled, oslovili jsme osobnosti, které rozhodují o směřování českého zdravotnictví nebo jeho fungování každodenně analyzují. Zajímal nás jejich názor na to, zda je současný mix financování udržitelný a které konkrétní oblasti by si zasloužily finanční posílení, i za cenu restrikcí v jiných částech systému.
Martin Čaban, redaktor Seznam Zprávy
Je zjevné, že současné rozdělení peněz v českém zdravotnictví není optimální. Ani dnes, a už vůbec v blízké budoucnosti není možné, aby polovinu všech zdrojů systému zdravotního pojištění polykala lůžková (převážně akutní) péče. Tady se bude muset řezat v kapacitách i výdajích. Přidat se naopak musí v segmentech, po nichž volá demografická změna - následná péče, terénní a domácí péče, hospicová péče, geriatrie. Výdaje pojišťoven v těchto oblastech rostou relativně rychle (domácí péče mezi lety 2019 a 2024 o 140 procent), ale z malinkých základů, takže nominálně to zdaleka nestačí.
Šimon Přecechtěl, ekonom
Současné rozdělení výdajů ve zdravotnictví je jednoduše vychýleno a zatíženo na akutní péči. To musíme přehodnotit na základě dat, která už nyní pozitivně ovlivňují veřejnou debatu – např. data zveřejněná jako podklad pro dohodovací řízení k úhradové vyhlášce pro rok 2027 z dílny ÚZIS a MZdr. Demografické tlaky, které budeme pociťovat už do 10 let, tj. už např. v roce 2035, promění drasticky strukturu pacientů v systému zdravotní péče a my budeme muset umět síť zdravotní (ale i sociální péče) efektivně plánovat a inovovat.
Díky demografickým změnám však nebude docházet pouze ke změně struktury pacientů. Můžeme očekávat i úbytek personálu jako jsou lékaři/řky, sestry, ambulantní specialisté či praktičtí lékaři/řky. Tyto tlaky budeme muset umět vyvážit zvýšením efektivity českého zdravotnictví s důrazem na zachování vysoké kvality poskytované péče.Budeme tedy v situaci omezených finančních i lidských zdrojů, které bude nutné optimalizovat a efektivně řídit, jelikož větší zátěž zatím naše průběžné systémy financování nepamatují.
Efektivní řízení sítě by však nemělo zapomínat na regionální dostupnost služeb zdravotnictví. Již dnes můžeme na datech (např. od společnosti Ipsos) pozorovat, že nedostupnost zdravotních služeb je jedno z nejpalčivějších témat v českých samosprávách. Bude potřeba řada odvážných kroků i kompromisů, ale nesmíme rezignovat na zachování dostupnosti a kvality zdravotní péče v ČR.
Barbora Decker, farmakoekonom
Současné rozdělení výdajů ve zdravotnictví není optimální. Český systém je velmi dostupný, ale výdaje jsou zatíženy vysokým podílem nemocniční a specializované péče, zatímco prevence a dlouhodobá péče zůstávají systematicky podfinancované. Czechia: Country Health Profile 2025 ukazuje, že prevence tvoří méně než 3 % celkových výdajů, což se odráží v nižší délce života oproti EU a ve vyšším výskytu chronických onemocnění i úmrtí, kterým lze předcházet. Dlouhodobá péče představuje pouze 13 % výdajů, zatímco průměr EU činí 18 %, což ukazuje na nedostatečně rozvinuté komunitní a návazné služby. Výrazně nadprůměrné jsou také hospitalizace u stavů, které by měly být dobře zvládnutelné v ambulantním prostředí, zejména u srdečního selhání.
Více investovat bychom měli do prevence, časného záchytu onemocnění, primární péče, managementu chronických onemocnění, digitalizace a implementace národních plánů (např. kardiovaskulárního). Tyto oblasti mají nejvyšší potenciál ke zlepšení zdravotních výsledků populace.
Naopak prostor ke korekci je v nemocniční oblasti: ČR má nadprůměrně vysokou kapacitu akutních lůžek (6,4 na 1000 obyvatel, ~25 % nad průměrem EU) a zároveň jejich nižší obsazenost (62 % vs. 69 % v EU), což naznačuje neefektivní využití a potenciál k optimalizaci. Část výkonů lze efektivně přesunout do ambulantní a jednodenní péče, která je klinicky vhodná a ekonomicky udržitelnější.
Smysluplná úprava struktury výdajů – zaměření se na efektivní implementaci preventivních programů s nejvyšším přínosem pro populaci, posílení kontinuity péče a optimalizaci nemocniční kapacity – je klíčem ke zlepšení délky i kvality života v ČR.
