Co komplikuje cestu pacienta zdravotním systémem?

Jako lékařka pracující v akutní ambulanci se téměř každý den setkávám s pacienty, kteří zdravotním systémem bloudí bez jasného plánu. Přicházejí s objemnými složkami papírových dokumentů, neví, kam se objednat na další vyšetření, nemají přehled o vlastní medikaci. Kvůli dlouhým čekacím dobám u specialistů volí akutní ambulanci jako nejdostupnější kontakt s lékařem. Průměrný Čech lékaře navštíví 8,2krát ročně, což je téměř o dvě návštěvy více než průměr OECD [1]. Za těmito situacemi nestojí selhání pacientů – stojí za nimi nedostatečná koordinace péče, nedostatečné kapacity ambulantních specialistů či absence elektronického pacientského záznamu, které průchod pacienta systémem znesnadňují.

Veřejné zdraví

Prevence a životní styl

Komentáře

Závěr

Role praktického lékaře

Praktický lékař by měl být prvním kontaktem pacienta se zdravotním systémem a zároveň plnit do jisté míry roli „průvodce“. Vedle léčby méně závažných onemocnění a pravidelných preventivních prohlídek by měl mít aktuální přehled o výsledcích vyšetření a medikaci pacienta.

V praxi tuto roli plní jen zčásti. Část pacientů svého praktického lékaře nemá nebo ho nenavštěvuje pravidelně a zdravotnickou dokumentaci mu nepředává. Vzniká tak situace, kdy žádný z ošetřujících lékařů nemá o pacientovi úplný přehled a čerpá pouze z toho, co mu pacient sám předloží. Péče se tak stává nespojitou sérií izolovaných vyšetření namísto koordinovaného procesu.

Dostupnost specializované péče

Jakmile praktický lékař usoudí, že pacient potřebuje specialistu, ocitá se pacient v pomyslné „šedé zóně". Dostat se k ambulantnímu specialistovi trvá týdny až měsíce, dle průzkumu z roku 2025 přibližně 22 % specializovaných ambulancí nabízí termín za tři měsíce a déle, přičemž velká část ambulancí nové pacienty vůbec nepřijímá. [2]Téměř 60 % Čechů přitom musí za ambulantním specialistou dojíždět mimo místo svého bydliště. [3]

Pro pacienta s akutním nebo progredujícím onemocněním je takový interval nepřijatelný. Výsledkem je, že část pacientů svůj problém buď neřeší vůbec, nebo zamíří na pohotovost či akutní ambulanci jako na nejsnáze dostupnou alternativu.

Přetěžování akutní péče

Úkolem lékaře na akutním příjmu je vyloučit bezprostředně život ohrožující stav a pacienta buď hospitalizovat, nebo propustit do domácí péče s plánem dalšího dovyšetření ambulantní cestou. V praxi akutní péče stále častěji supluje nedostupnou péči ambulantní a řeší chronické stavy, které by při funkčně nastaveném systému na akutní příjem vůbec nedospěly.

Ošetřující lékař se pak příliš často ocitá v roli detektiva: snaží se dát dohromady, s čím byl pacient léčen, kde byl vyšetřen a jak. Mnohdy telefonuje do jiných zařízení, přepisuje papírové dokumenty různé úplnosti a rekonstruuje anamnézu z toho, co mu pacient sám sdělí. Tento postup může vést k chybám s přímým dopadem na zdraví pacienta – neznámé alergie, lékové interakce nebo zbytečně opakovaná vyšetření.

Státy jako Estonsko nebo Dánsko provozují interoperabilní elektronický zdravotní záznam již přes dekádu. Česko v tomto ohledu zatím výrazně zaostává.

Kapacitní deficit v následné a dlouhodobé péči

Se stárnoucí populací roste i poptávka po lůžkách následné a rehabilitační péče, nabídka ale výrazně zaostává. IEZ odhaduje, že do roku 2035 bude zapotřebí až 39 000 nových lůžek dlouhodobé a následné péče, což představuje nárůst o více než 50 % oproti roku 2021. [4]

Tento deficit se projevuje konkrétně ve chvíli, kdy pacient již nesplňuje kritéria akutní hospitalizace, ale není schopen fungovat samostatně doma. Rodina situaci řeší, jak nejlépe umí – přebírá péči o blízkého mnohdy bez dostatečné podpory a dlouhodobého plánu. Pokud rodina už péči nezvládá, pacient se zpravidla opět ocitá na urgentním příjmu a následně na akutním lůžku, ze kterého pak putuje na první volná lůžka LDN – nezřídka mimo místo svého bydliště. Celou tuto situaci navíc provází náročná komunikace s rodinou, která má (zcela pochopitelně) vysoká očekávání ohledně další péče o svého blízkého, jež však systém v dané chvíli není vždy schopen naplnit.

Co se daří

Nebylo by fér zůstat pouze u kritiky. Od začátku roku 2026 je spuštěn Národní portál elektronického zdravotnictví, jehož součástí je emergentní záznam pacienta, eŽádanka a ePoukaz – dokumenty, které dosud existovaly výhradně v papírové podobě. [5]Vznikají také projekty monitorace kvality péče, například u pacientů s cévní mozkovou příhodou, a postupuje transformace akutních lůžek na lůžka následné péče. [6]

Závěr

Popsané problémy nejsou výsledkem nedostatečné odbornosti ani špatné vůle. Jsou projevem systémových deficitů: absence koordinace péče, chybějící digitální infrastruktury a kapacitního nesouladu mezi jednotlivými segmenty zdravotnictví. Reformní kroky, které Česko v posledních letech zahajuje, jsou potřebné a jdou správným směrem – jejich skutečný přínos ale bude záviset na důslednosti implementace, kontinuitě politické vůle, systematickém sběru dat a schopnosti systému je reálně začít využívat.