Přispíváme do veřejné debaty o budoucím směřování českého zdravotnictví

Jedním z nejvýraznějších rozdílů mezi švýcarským a českým pacientem je úroveň zdravotní gramotnosti. Ta nespočívá pouze ve znalosti vlastních diagnóz a medikace, ale především v aktivním přístupu ke zdraví a rozhodování o péči. Švýcarští pacienti se běžně ptají lékaře, zda nová diagnóza ovlivní jejich schopnost absolvovat horský výšlap, nebo zda jejich oblíbený pokrm nebude kontraindikován s nově nasazenou léčbou. Tento přístup je důsledkem dlouhodobé a systematické práce na poli zdravotní osvěty a prevence.

Současná koncepce zdravotní prevence v České republice vykazuje značné nedostatky, zejména ve vnímání role pacienta, který je často redukován na pasivního příjemce zdravotní péče.

Úspěch změn a reforem zdravotnictví bude z velké části závislý na tom, do jaké míry bude pracovat s daty. Byť svou důležitou roli hraje Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), stále chybí komplexní systém hodnocení dalších zdravotnických intervencí, který funguje například ve Švédsku či Velké Británii. Možnosti využití dat budou narůstat s tím, jak se bude rozvíjet digitalizace systému. K „vytěžení“ datového bohatství je však důležité investovat do kyberbezpečnosti, vzdělávání v datové gramotnosti a koordinace spolupráce mezi státem, akademiky, poskytovateli a pojišťovnami. Nevyužití bohatství, které se skrývá v datech o fungování našeho zdravotnictví, snižuje efektivitu péče a schopnost identifikovat potřebné změny.

Elektronizace a digitalizace ve zdravotnictví jsou důležitými prvky pro zvýšení efektivity celého systému. Tyto prvky na jedné straně vyžadují rozsáhlé investice, avšak s ohledem na dlouhodobé přínosy, které mohou přinést, jsou nutné. Digitalizace může zlepšit kontinuitu péče, omezit duplicitní výkony, snížit zbytečné návštěvy v ambulancích, urychlit diagnostiku či například snížit kontraindikace předepsaných léků. Digitalizace a zavedení celonárodního eHealth systému by tak neznamenalo pouze vyšší kvalitu péče, ale i výrazné úspory v řádu až desítek miliard korun ročně. České zdravotnictví tak stojí před volbou – buď budeme komplexní digitalizaci dál odkládat a prohlubovat tak „papírovou neefektivitu“, nebo se inspirujeme úspěšnými modely a vstoupíme do nové digitální éry, která bude přívětivější jak pro pacienty, tak poskytovatele péče.

Česká republika má od roku 2008 zavedený systém hodnocení účinnosti a bezpečnosti léčiv, který přísně posuzuje jejich nákladovou efektivitu. Díky tomu je zajištěno, že se k pacientům dostanou léky, které jsou bezpečné, účinné a dostupné. Ačkoli systém funguje, existuje několik oblastí, které vyžadují zlepšení. Jedná se zejména o stále omezenou dostupnost inovativních terapií pro pacienty či nevyužitý potenciál běžných (generických) léčiv. Výsledky léčby negativně ovlivňuje také nízká zdravotní gramotnost obyvatelstva a nedostatečná koordinace péče. Kombinace všech těchto faktorů vede k systémovým problémům s přímým dopadem na pacienty.

Systém dlouhodobé péče bude v dalších letech čelit velkému tlaku poptávky. Jen pro udržení dostupnosti služeb z roku 2021 budeme v dalších 10 letech nuceni zvyšovat kapacity masivním tempem o téměř 50 % v počtu sociálně-zdravotních lůžek oproti roku 2021. Bude také nutné podporovat komplexní terénní sociálně zdravotní služby, které zatím vznikaly spíše navzdory českému regulatornímu rámci. V prostředí urgence a zvyšující se poptávky je zásadní, abychom dbali na zachování vysokého standardu kvality služeb. Náklady na tak rozsáhlý rozvoj musí nést veřejný i soukromý sektor a pro podporu vzniku nových kapacit musíme zvážit nástroje zahrnující cenovou deregulaci, benchmarking kvality, finanční pobídky a geoinformační systémy pro efektivnější plánování regionálních kapacit.